Jouseenka byla pro mnohé překvapivým přírůstkem do naší smečky. Mnozí nechápou, proč jsme si pořídili zrovna šeltii a ne další borderku. Tak na vysvětlenou... 

     Od roku 1983 můj život začalo provázet soužití s perskými kočkami. Poslední naše micinka odešla do kočičího nebíčka v dubnu roku 2007 a v ten okamžik jsem začala řešit, co bude dál, najednou u nás bylo nějak prázdno… . Já jsem moc chtěla britskou kočku, ale musela jsem uznat, že bude lepší si další kočku nepořizovat. Protože při našem cestovním způsobu života, bylo mnohdy problém pro micinky sehnat hlídání. Já jsem ovšem nebyla ochotná ustoupit z představy, že naši rodinu nebude doplňovat něco malého, mazlivého. Tak jsem začala vybírat nějakého pejska „na gaučík“ :o) . V podstatě můj výběr směřoval jen jedním směrem - malé, tříbarevné a pokud možno učenlivé a lehko zvladatelné. Musíte uznat, že v podstatě jiná volba jak šeltie nemohla být, zvlášť pro mou velkou náklonnost k šeltím holkám Hájenky (Harmony Haya z Benešovské zahrady) a Karolíny (Fairy Carolyn z Benešovské zahrady) a Rozárka taky moc miluje šeltičky :o)
     Prostě u mě to bylo jasné, jedině trikolórní šeltie. Ovšem prosadit svůj návrh doma, už bylo komplikovanější. Ale povedlo se (teda ono to vlastně probíhalo tak, že jsem si nejdřív zamluvila štěně a pak už jsme jen prosazovala, že si to štěně stejně domů donesu i přes nesouhlas ostatních :o) ). Bohužel, nebo možná naštěstí, v době, kdy jsem začala šeltinku shánět, nebyly nikde volné štěňátka (a když už byly, tak zlaté, merle nebo černobílé). Ale, určitě naštěstí!!! Máme moc dobrou kamarádku Slávku Podmolovou, která má doma 3 trikolorní šeltičky a maliňáka a tak nějak zrovna plánovala štěňátka. Naštěstí po Adelce (Adelyn od Samohelky) která nejen, že je trikolórní a má hezký límec, který se mi moc líbí, ale má taky úžasnou mazlící povahu. Takže bylo vybráno a domluveno. No sice věřím, že jsem Slávce místy lezla na nervy svými dotazy, jaká je pravděpodobnost, že se narodí fena, jaká je pravděpodobnost, že bude mít celý límec, jestli po Adelce může být do small, a jestli už Adelka nehárá a kdy bude…. Nicméně Slávka moje dotazy přežila bez následků a mou vysněnou šeltičku mi nakonec i prodala :o), ale nepředbíhejme...

Možná právě proto, že jsem byla dostatečně otravná, mi Slávka slíbila, že teda, když jsem to já :-), tak můžu být přítomna u Adelčina porodu, a že hned jak se začne něco dít, dá mi vědět a já s okamžitou platností sedám do auta a vyrážím. Ani nevíte, jak jsem byla nadšená z té představy, že budu u toho, jak se moje šeltinka narodí...
     Čím více se blížil den „D“ začala jsem být nervózní a špekulovat, jak nejlíp si tu holčičku budu vybírat, jestli podle barvy, nebo podle toho, jak se bude projevovat...a pak jsem řekla, že by mi vůbec nevadilo, kdyby mi Adelka ten výběr usnadnila a porodila pouze jednu trikolórní holčičku, tak jak tomu bylo v případě Rozárky :o) .
     Osud tomu chtěl, že když nastal onen den „D“ (sobota 29.9.2007), byla jsem zrovna na cvičáku. Tudíž jsem si Slávčinu SMS přečetla s mírným zpožděním. Přesto, že jsem se okamžitě začala balit, jen jsem zavezla Rozárku domů, umyla a převlékla se (abych nedojela jako čuník) a uháněla, co dopravní předpisy povolují (místy i nepovolují) :o) , dorazila jsem ke Slávce, až už bylo po všem :o) (bude to ale asi i tím, že Podmolovi nebylí jenom toť kůsek, za tů našů, dědinů :o) ). Skóre bylo jeden zlatý pejsek (ten bohužel do týdne svůj boj o život prohrál), dva trikolórní pejsci a... ... ... jedna trikolórní holčička :o) Jupí :o)!!!

     Sice jsem prošvihla rození mé malé „dračice“, ale mohla jsem být u vážení a prvního focení... Ještě dlouho jsem se rozplývala nad čerstvě narozenými štěňátky a hledala, které z nich je to nejkrásnější a nejúžasnější, ale stejně bylo dávno rozhodnuto, k nám jedině psí holčička :o) . Slávka mi trpělivě popsala průběh celého (velmi rychlého) porodu a poreferovala, kdo a jak se projevoval. Světe div se, moje holčička se jevila jako nejprůbojnější a nejaktivnější (prý sebou začala šít ještě když byla teprve napůl na světě :o) ), pak jsem ještě sdělila jméno, které jsem měla už dávno vybrané a rozloučila se vyrazila k domovu.

     Ode dne narození jsme u Slávky byly snad tisíckrát, kontrolovat jak naše (ale i ostatní) štěňátko roste, včas dovézt budoucí Jouseenčin pelíšek, aby měl ten správný pach a štěňátko u nás netesknilo, dovézt něco na zub štěňátkům, jejich mamince, paničce a zbytku Podmolovic rodiny a smečky... Taky jsme si se Slávkou napsaly mnoho zpráv, ve kterých mi Slávka sdělovala, co zrovna štěňátka dělají, v čem pokročily, kdo se jeví jako největší drak, kolik kdo přibral na váze apod. Vždycky, když jsme ale přijeli na návštěvu, tak většinou štěňátka spinkaly a já začala Slávku podezírat, že si ty zprávy o akčních a hravých štěňátcích vymýšlí (až doma jsem pochopila, že nekecala :o) ). No a konečně, až byla štěňátka dostatečně veliká, silná, měla patřičný věk, očkování a vyšetřená očička, tak se rozběhly do nových domovů a to nejdůležitější, jedno si udělalo domov u nás doma :o) .

Už chápete, proč ne borderka, ale šeltie? A kdo řekl, že nebudeme mít další borderku, Rozárku juniora :o) ?